Co jsem se naučila za 10 let blogování

Uvědomila jsem si, že bloguju už 10 let. Zdaleka ne na stejný adrese a upřímně řečeno, nikdy jsem nebyla úplně populární. Díky tomu jsem se naučila spoustu věcí, který se teď pokusim vám předat.

Co jsem tedy udělala špatně a co dobře?

• Fakt není dobrý neustále měnit svou adresu
  Ze začátku jsem hledala doménu, co by vážně odhadla moje komplikovaný puberťácký nitro. Nejdéle jsem zůstala na beinblack.blogpost.cz, což je můj osobní blog, kterej nikde nepropraguju a na kterej přispívám velice sporadicky.
  
• Přispívání pravidelně pomáhá
  Všude se dočtete, že je důležitý přispívat pravidelně a relativně často. Post jednou za měsíc sice pravidelnej je, ale málokdo se na blog vrátí, protože vypadá opuštěně a zanedbaně. Osobně si myslím, že dvakrát týdně bohatě stačí, častěji to je taky dobrý. Ale třeba nemám ráda, když někdo postuje denně, protože některý posty pak nejsou zdaleka tak kvalitní, jak by mohly být. A navíc je to otravný.
  
• Nikdy jsem nešla s momentální flow
  To bude asi jeden z hlavních důvodů, proč jsem nikdy nebyla závratně populární. Boom módních, kosmetických nebo kuchařských blogů mě zcela míjí. Osobně to beru jako věc dobrou, protože by mě blogování o podobných věcech moc dlouho nebavilo. Zároveň mě občas zamrzí, že hnusný blogy s recenzemi typu "ta rtěnka má hezkou barvu, stojí 49 korun a sluší mi" bez jakýkoliv relevantních informací a kvantem hrubek mají třikrát víc čtenářů než já.
  
• Naučila jsem se pracovat s Photoshopem
  Nemůžu ani dostatečně vyjádřit, jak moc se mi to vyplatilo. Teď Photoshop využívám dnes a denně a je to super.
  
• Naučila jsem se základy CSS a HTML
  Další věc, která se mi vyplácí. Do práce to sice nepotřebuju, ale moc mě to baví. Nikdy bych se nedozvěděla, jak frustrující, ale zároveň závratně uspokojující činnost to je, kdybych neblogovala.
  
• Digital marketing, SEO a tak
  Přečetla jsem spoustu článků v době, kdy jsem se chystala to tu rozjet ve velkym. Díky tomu vím spoustu věcí, který využívám v práci.

Pilná jako včelka

Ach jo.
Vždycky, když se pevně rozhodnu, že ze mě bude zodpovědná blogerka, naplánuju si články a všechno, stane se něco, co zapříčiní, že je z toho jeden velkej fail.

Tentokrát za to může akutní nedostatek času. Krátce po mym posledním článku mi bylo v práci řečeno, že kolegyně odchází a že jsou se mnou prací spokojený a že bude super, když si toho vezmu víc samozřejmě s větším platem.
No jasně, že jsem to vzala všemi deseti, protože je to skvělá příležitost a protože tuhle práci mám vážně moc ráda. Jen to znamenalo víc práce a tím pádem víc času.

Strašně moc bych si přála bejt osoba se skvěle zorganizovaným časem, ale prostě nejsem. Jsem chaotickej, většinu času zmatenej chorobnej prokrastinátor. Takže jsem blogování na chvíli dala k ledu.

Prosím vydržte se mnou tuhle trnitou cestu za efektivním zorganizováním času, dík.

Rozdíly mezi nemocí teĎ a v dětství

Jako dítě jsem měla na prd obranyschopnost a to se mi odměnilo neustálým kašláním a nemocí. Teď jako dospělá je to lepší, pokud tedy nepracuju mezi lidmi.
Bývala jsem hajzlík a strašně jsem se na každou nemoc těšila, protože to znamenalo to, že jsem mohla bejt doma (s mámou nebo bez), ležet v posteli, koukat na filmy/pohádky/seriály, všechno mi bylo naservírováno až pod nos. V čem tedy vidím ty hlavní změny?

Můžu bejt doma! × Můžu bejt doma, ale do práce se ale musí.
Jako malou mě venku zábava moc nečekala, proto bylo strašně fajn nejít do školy a povalovat se doma.
Teď sice pracuju z domova, ale občas se v kanclu ukázat musím a fakt se mi nechce. Nehledě na to, že i s mozkem tak plným hlenu, že mi IQ spadlo někam do sklepa, musím pracovat. Ble.

Mám čas dělat, co chci. × Musim pracovat.
Čtení, filmy, hraní her... nic jsem nemusela.
Teď pracuju a všechno mi trvá desetkrát déle, protože jsem z nemoci totálně vymletá a mám pozornost slimáka.

Všichni mě obskakují a litují. × Už je mi blbý M. neustále žádat o čaj.
Jó, to byly časy, kdy maminka připravila čaj, navařila, potřebné věci nanosila a ještě k tomu mě všichni plácali po ramenou, že jsem chudák malá holčička nemocná.
Teď jsem dospělá, byť do výšky nic moc, ale ty roky tam jsou. Jediné, čeho se mi dostalo, je zvědavej telefonát od mámy, jak mi je a že mám zaplatit účet za telefon, a občasné soucitné pohledy od M. s nabídkou čaje.

Můžu beztrestně ležet v posteli. × Musim bejt tam, kde můžu operovat s noťasem, aby byl stále připojenej, takže jsem tam, co obvykle.
Jako malá jsem už postel ke konci nemoci nenáviděla, teď svou pošetilost nechápu. Postel je blaho, postel je láska, postel je všechno. Pracuju z gauče a sním o posteli, kde bych si mohla lehnout, roztáhnout všechny svoje končetiny do stran a spát a spát...

Nic nemusim. × Přihlížim, jak se v bytě vesele hromadí bordel.
Sladké nicnedělání a odhazování kapesníčků do maminkou připraveného koše.
Teď se hromada s prádlem poměrně zvyšuje, v kuchyni pro bordel už není místo ani k namazání chleba a podlaha je tak zachlupená, že občas nevim, jestli máme lino nebo koberec.

Nechci bejt zdravá, protože pak musim jít do školy. × Už chci bejt zdravá, protože chci jít ven, vídat se s lidma a nesmrkat každý tři sekundy.
Jako pidižvík jsem chtěla, aby mi nemoc vydržela co nejdéle, protože to znamenalo být doma.
Teď mi to nehorázně otravuje život, nejenže se mi blbě pracuje, ale ani kamarády nevídám a je fakt na palici moct mluvit jenom se psy, co s moudrým výrazem neodpovídaj, nebo s M., co s otráveným výrazem odpovídá jednoslabičně.

Spim. × Kvůli práci spát nemůžu. Nebo můžu, ale není to moc příjemný.
Jako malý prtě jsem spát nechtěla ani náhodou. Jakmile mi začala školní docházka, uznala jsem, že spánek je super. Se vstupem do puberty se přidala schopnost prospat 20 hodin denně a ta mi vydržela doteď.
Jenomže teď (a to se podržte, přijde překvapení) musim pracovat, takže spát nemůžu. A když si fakt potřebuju zdřímnout, mám špatné svědomí, neužiju si to a stejně jsem do půl hodiny zas u kompu.

Uf, už se nemůžu dočkat, až budu zdravá.

A co vy? Jak přežíváte tenhle nečas plný bacilů? A jak jste ho přežívali "za mlada"?

Změny na blogu

Uf, sama to nemám u blogerů ráda, ale musí to bejt. Hlásím změnu ve vydávání článků. Došla jsem k názoru, že tu mám až moc labels, tak jsem je zkrouhla na tři generické. Teď se můžete těšit na tři články týdně.
V pondělí blogotipy.
Ve středu lifestyle.
V pátek z internetu.

Ráda bych točila videa, ale bohužel momentálně nemám moc prostor, resp. bydlíme v garsonce a oba s přítelem pracujeme z domova. A já se moc stydim na to, abych se tu před ním vykecávala do kamery. Tak snad nějak do budoucna. :)

Rychlovka se psy

Tahle infografika se mi moc líbí, takže ji tu šérnu. :)

Zdroj: https://www.flickr.com/photos/lilita/7793628388

O vztahu na dálku

Za mých gympláckých let jsem byla přesvědčená, že zůstanu do konce života,případně do konce střední školy, sama. Kluci kolem mě byli jen větší či menší debilové nebo naprosto nepřitažlivý, byť hodný a milý, individua.
Pak jsem odjela na jazykovej kurz a karty se obrátily, zamilovala jsem se do kluka ze Španělska a bylo to.
Long story short, vydrželi jsme spolu rok a půl.

Vztah na dálku může fungovat a to i velice dobře. Nicméně pár musí splňovat určité předpoklady. Třeba....

• Musíte se mít vážně, ale vážně rádi. To stoprocentně platí u každýho vztahu, ale toho na dálku dvojnásob.
• Snahu udržet to musí mít oba. Jakmile se objeví nejistota, jde to do kytek.
• Snahu vidět se musí mít oba. Většinou to znamená šetření peněz i času, aby to nějak šlo. A pokud nasazení u jednoho pokulhává, pak se to dost zkomplikuje.
• Nedávat si žádný dětinský záminky k žárlení. Některý lidi to dělaj, aby se ujistili, že je ten druhej má rád. Má vás rád, jinak by dobrovolně nechodil s někym, kdo je 4546767 milionů kilometrů daleko. Semínko žárlivosti to může celý pokazit, protože ten člověk nikdy nebude vědět, jak to je.
• Komunikovat. Jediný, co máte, jsou smsky, skype, e-maily a facebook, tak jich využijte.
• Souhlasit s něčím, co vám není vlastní. Volný vztah, spát s dalšími lidmi a tak. Pokud to tak chcete oba, udělejte to tak. Pokud ne, braňte se tomu, protože vás to šťastný neudělá a to je lístek do města Rozchodov.
• Chápete dynamiku samoty. Když přijedete domů, nikdo tam nebude, veškerý aktivity můžete dělat jen s kamarády a jste často sami. V době, kdy jsem byla se španělským mužem, mi to nevadilo. Stýskalo se mi po něm, ale měla jsem svou kámošku, bydlela jsem u rodičů a měla jsem internet v mobilu, což v tý době úplně tak normální ještě nebylo. Teď by mi to vadilo víc, protože nežiju s rodiči a povídání po internetu mi zdaleka nestačí od chvíle, kdy jsem zjistila, jaký to je, bejt s někym osobně pořád.
• Myslíte si, že vám to vyjde. Pokud v tom nevidíte budoucnost, tak to nedělejte. Loučení hodně bolí, stýskání taky a obojí děláte relativně často. Pokud nemáte naději, že jednou budete spolu pořád, pak vás to brzo přestane bavit.

A co vy? Máte se vztahem na dálku zkušenosti?

Jak nahrát do blogu vlastní písmo I.

Ačkoliv Blogger není tak striktní jako kdysi a v nabídce má víc druhů písem než starou ohranou klasiku, pořád je to tak nějak málo. Každý den vznikají nové druhy, jeden dokonalejší než druhý. Tak proč se omezovat?

Na internetu je spoustu stránek, kde si písmo můžete stáhnout a nahrát na blog. Dneska se podíváme, na písmo z Google Fonts - nejen jak ho nahrát, ale i jak ho používat.

Díky tomu, že všechny produkty od Googlu jsou vzájemně propojené, je to velice jednoduché.

Jes!

Člověk by ani nevěřil, jaký úsilí jeden musí vynaložit, aby svou čestně zaplacenou doménu přesměroval z jednoho hostingu na druhý. Ale je to tam, je to tu a já můžu dál blogovat.

Takže očekávejte články každý druhý den jako předtím, followujte mě (linky vpravo) a vůbec se radujte, protože zejtra je volno, jes jes jes.

Tip: I can build a blog

I can build a blog je nesmírně sympatická stránka blogerky a designérky na volné noze Dany Fox. Představovat ji osobně asi nemá moc cenu, její paleta aktivit je totiž dost široká, takže kdyby vás případně zaujala, tady je její osobní blog.

I can build a blog je plná tutoriálů na nejrůznější úpravy a opravy v Bloggeru. Jediné, co člověk potřebuje, je trpělivost a trocha té angličtiny. Díky tomu pak docílíte blogu podle vašich představ, bez kompromisů a utrácení peněz. Sympatická věc na Daně je ta, že se o své články stará – zastaralé posty maže nebo aktualizuje a odpovídá na komentáře s dotazy.

Další věc, kterou mám na tomto webu ráda, jsou články. Inspirativní a motivující články o organizaci času, nápadech na články a zlepšování blogu obecně.

Pokud není kódování vás šálek kávy, Dana dělá svoje designy. Vzdušné, ženské, minimalistické. Samozřejmě si za ně nechá zaplatit, ovšem v případě že to berete s blogem vážně, je tato investice vskutku minimální.

Nová vyhláška: Se psem po Praze pouze na vodítku ?

Na Novinkách se objevil před několika týdny článek o připravované nové vyhlášce města Prahy, která by měla „upravit“ volný pohyb psů ve městě.
Jinými slovy je nutné mít psa pouze na vodítku. Důvodem je prý bezpečnost chodců a snaha o omezení znečištění travnatých ploch.
A vztahuje se na celou Prahu, nejen na centrum, kde by to bylo totálně pochopitelný (a vlastně i zbytečný, protože jakej vrahoun by si to lajznul projít se psem bez vodítka těma davama lajznutýma neustálym řinčením tramvají).

Samozřejmě s tím mám hned několik problémů a nemyslim si, že by úplně všechny byly zcestný.

1. Jen minimum psů je skutečně agresivních. Nikdo nechce doma agresivního psa, protože logicky asi nechce skončit s celou rodinou na JIPce. Normální pes zničehonic nezačne svoje okolí kousat.
2. Většina útoků psa na člověka se děje v domácím prostředí a na vesnicích.
3. Psi, kteří skutečně vodítko potřebují, už na něm dávno chodí. Z čistě praktických důvodů.
4. Psi potřebují pohyb. Hodně pohybu. A jejich přirozeností je neustále čmuchat. Obojí jim nasazením vodítka bude odepřeno a tím si koledujem, že z totálního miláčka a kliďase vyrobíme nasranou, neurotickou zrůdu.
5. Kdo nesbírá hovna po psech bez vodítka, nebude sbírat hovna po psech s vodítkem. Jedinej rozdíl bude ten, že místo uprostřed trávníků jich bude víc na chodnících, protože si tak nějak představuju, že ten, co je línej se sehnout pro hovno, se přetrhne, aby se psem šel někam na trávu.
6. Podporovatelé často říkají, že je to dobře, protože v Londýně a Berlíně už to tak mají dávno. Ráda bych připomněla, že Praha není Londýn či Berlín a že celkově je česká mentalita někde jinde než německá nebo anglická. Jakože náš národ miluje psy, proto jich je všude tolik a tak.
7. Ve vyhlášce je obsaženo, že městské části můžou, ale nemusí, vyhlásit místa s neomezeným pohybem psů. Můžou, ale nemusí? Nemusí?? To jako vážně?

Pokud se mnou souhlasíte nebo na to máte stejný názor, byť s jinými důvody, tady je petice proti vyhlášce. Díky moc.

Pár slov ke škole

Všude na mě skáčou posty a videa, kde je mi vysvětlováno, jak se mám na nový školní rok připravit, na co je třeba myslet, jak si vyrobit vlastní sešity za pár kaček a že mám myslet pozitivně, neboť škola zdaleka není takový zlo přece. Taky jsou všude hauly ‚stationery‘ neboli sešitů a psacích potřeb.

Celou mojí školní docházku mi bylo slibováno, že to bude jen lepší. Ve školce mi tvrdili, že až půjdu do školy, tak už budu velká. Na základce mi bylo řečeno, že bez maturity jsem hovno a že na střední už budou jen chytrý lidi. Na střední mě upozornili, že budu dělat to, co mě baví, až se dostanu na vejšku, a že i s maturitou jsem hovno, protože potřebuju titul.

Tak jsem tam poslušně šla a zase jsem se zklamala. Jedna velká byrokracie, absurdní pravidla a profesoři, kteří přes všechny svoje tituly tak nějak zapomněli fungovat jako slušný lidi. Naprosto nepochopitelný kvanta informací, který jsou absolutně k ničemu. A na konci všech těch nervů, voserů, sraček a křivd vás čeká ten slavnej titul. Poté se dozvíte, že i s titulem jste hovno, protože neumíte tři světový jazyky, nemáte praxi, jste moc mladý, neumíte Photoshop a na FB máte fotku, jak jste vožralý. Gratuluju.

Takže jsem se na to všechno vykašala. Jsem hovno bez titulu. Můj způsob života může se zdáti mnohým býti poněkud nešťastný, ale neměnila bych – já jsem totiž nikdy šťastnější nebyla.

A závěr?
Nenechte se nikým a ničím vmanipulovat do něčeho, co vám není blízký a z čeho jste nešťastný. Svět je pak najednou mnohem barevnější.

YouTuber: Bart Baker

Bart Baker sám o sobě absolutně neskromně tvrdí, že je král video parodií. A není to trapný, protože jím vážně je. Však posuďte sami.


Přiznám se, že současný pecky, co vyhrávaj na Evropě 2, nijak nesleduju. Hitparáda mě zajímala naposledy někdy před deseti lety. To neznamená, že bych byla dinosaurus, jenom prostě vím, co mám ráda, a už dávno nepotřebuju pomoc rádia nebo hudební televize, abych našla zlato v kupě sraček. No nic, popojedem.



Bart vezme nějakou pěknou, velice slavnou písničku. Vobšlehne každej detail – oblečení, výraz, postoj, prostředí, všechno prostě. A pak to zazpívá podle svýho a je to sakra vtipný. Upřímně řečeno, u většiny písniček, co slyšim náhodně třebas v obchodě nebo tak, znám nazpaměť Bartův text a často se přistihnu, že si ho broukám. Nebo se ho nemůžu v hlavě zbavit – jo, až tak je to chytlavý.
Neangličtinářům radost neudělám, je to anglicky. Ale zase videa mají titulky, takže i když písničky normálně nestíháte, aspoň něco se pochytit dá.


Dejte mu odběr, protože toho nebudete litovat. Je to sranda, což je to nejhlavnější. A navíc si to Bart strašně moc zaslouží, protože je až neskutečný, co vzniklo z toho podivnýho kanálu, kde divný lidi tancovali před greenscreen a u toho falešně zpívali až zbytečně sprostý a nechutný věci.

Moje logika I.

Takovýhle menší nebo větší faily podle mě zažívá dennodenně každej. Nebo teda já určitě, asi i častěji, než je zdrávo, proto je za názvem příspěvku římská jednička. Je mi totiž jasný, že něco podobnýho tu není naposled.

A o čem se tu bavim?
No, o tomhle…

 Zdroj http://www.kasa.cz/koupelnova-police-hart-holm-87839//caption

Tahle polička se nám povalovala po bytě nějakej ten pátek, protože pan kutil M. zatím nijak neměl potřebu ji přidělat ke zdi. Já, neznalá života a původu tohoto předmětu, jala jsem se jej využít jako botník a skrývala jsem své rozčarování, když M. na umisťování bot do našeho novýho čupr dupr botníku zvysoka kašlal.

Jednoho dne v záchvatu úklidu a dobré vůle M. polici na své místo přimontoval. Moje reakce?
„Jééé, to je chytrý to využít takhle!“
Načež následoval zaražený pohled M.: „Ale k tomu to má bejt…“
ehm….

A co vy a vaše logika?

Kdy je vhodné pořídit si psa

Jsem mega milovník psů. Kdyby mi někdo dal prostor a zájem, byla bych schopná o nich mluvit 24/7. Ale co si budeme povídat, svoje okolí už tím celkem štvu. Pf, no a!

Tenhle článek jsem se rozhodla napsat, protože často vidím, jak lidi ke psům přistupujou strašně nezodpovědně. Berou je jako sranda hračku, co hřeje a občas se s ní musí jít ven, což je samozřejmě absolutní blbost. Proto jestli zvažujete koupi nebo adopci psa, případně někdo ve vašem okolí, tenhle článek je pro vás. A jestli ne, číst nepřestávejte, třeba se dozvíte něco novýho.

A kdy si tedy pořídit psa…?

… když máte dostatek času.
Ano, potřeba pohybu se u psů dost liší, stejně jako u lidí. Pamatujte ale, že tři, čtyři procházky denně okolo bloku jsou úplný minimum, ať už je váš pes sebemenší. Potřebuje se vyběhat, vybít energii, nějaký to kardio. Obezita u psů je dost velkej problém, výrazně jim to zkracuje život a zvyšuje riziko nemocí. A protože psi nemaj žádný pojištění, pěkně se plácnete přes kapsu.
Nehledě na to, že i ten nejmenší pejsek s hlavičkou jak golfovej míček je bytost velice inteligentní a učenlivá. A pokud je aspoň chvilku denně nebudete učit a trénovat, začnou se učit sami, což znamená zlobení. A to není fajn.

… když máte střízlivý ekonomický odhad.
Pes vás nemusí nutně stát statisíce ročně, ale zároveň taky není úplně ok, když poslední týden před výplatou přežíváte na rohlících a milodarech. Protože pak když si třeba váš chlupatej miláček hodně špatně zlomí nožičku, není k němu úplně fér, abyste ho kvůli tomu dali utratit, protože to vyjde levnějc, žejo.

… když máte pochopení pro psí duši.
Jakože třeba na psa zbytečně nehulákat a nemlátit ho jen proto, že udělal něco, co se vám momentálně nelíbí, třeba že si chtěl začuchat na chodníku a tím vám vodítkem zabarikádoval cestu. Nasranej páníček většinou znamená agresivní pes a od tý chvíle se to jen stupňuje.
Taky je třeba fajn občas psa pustit ze řemene, aby okusil něco volnosti a mohl si zaběhat. Nebo se socializovat. Psi potřebujou občas nějakýmu jinýmu psu ovonět pozadí.

… když chápete, jakej je to závazek.
Občas si holt budete muset nějaký věci odpustit, protože to nebohý zvíře dva dny samo doma nevydrží. Naštěstí se tenhle bod dá obejít, když v okolí máte někoho, kdo vám čoklíka pohlídá.

6 nejčastějších chyb v blog designu (a jak je napravit)

Ať už je blog o čemkoliv a ať si jeho autor říká, co chce, důležití jsou čtenáři. Proto je třeba dbát nejen na obsah, ale i na vzhled. Článek může být nejzajímavější na světě, ale jakmile se nedá číst, nikdo ho taky číst nebude.
A čeho se tedy vyvarovat?

1. Čtenínevhodné písmo
Jakmile kliknete na článek o základech blog designu, ječí na vás, že nejvyšší počet fontů použitých na jenom blogu, jsou tři. Souhlas. Víc fontů vyžaduje velký cit pro jejich kombinování a to už je vyšší dívčí, do které se jen málokdo chce pouštět. Další, velice důležitá věc je pamatování na to, že byť je internet plný super fontů zadarmo i za pár kaček, jen zlomek z nich podporuje češtinu. Ano, tím myslím ‚Š‘, ‚Č‘, ‚Ě‘ a další lahůdky. Tyhle chyby v headeru nebo nedejbože v názvech postů působí amatérsky a trapně. V textu samotném už nepůsobí nijak – nedá se to číst, a tak to nikdo nečte. A dbejte na velikost! Obří kobzy působí jak dětská knížka a malý blešky zase nejdou přečíst.
Rada?
Prostě použijte oči. Pamatujte na to, že sebekrásnější písmo vám za to nestojí. V textu samotném je beztak lepší použít staré, dobré klasiky – ty se totiž čtou nejlépe.
Malý tip – text v headeru se přeci jen dá jemně očůrat. Stáhněte si písmo do Photoshopu (nebo jiného programu na editaci obrázků, záleží na vás, co používáte), napište požadovaná slova bez háčků – ty potom pěkně na prasáka domalujte. S trochou trpělivosti a šikovnosti se to dá udělat i v Malování a výsledek je rozhodně lepší než nějaký paskvil.

2. Šílené barvy
Jistě, blog by měl být sladěn do tří až pěti barev. To se taky všude dočtete a samozřejmě s tím souhlasím. Barevně přeplácané blogy rozptylují a špatně se čtou.
Další věc je odstín a skutečné sladění barev. Pokud barvy z obrazovky nepříjemně září a tlučou se, nikdo váš blog nebude číst, protože je to fyzicky nemožné.
Rada?
Inspirujte se u blogů, které se příjemně čtou vám. Pamatujte, že nejvhodnější je světlé pozadí a tmavé písmo. Pokud tápete nebo zoufale postrádáte cit pro barvy, použijte Colour lovers. Vytvořte si vlastní paletu barev nebo v jejich obrovské nabídce najděte svou vysněnou. Volte spíš tlumené, pastelové barvy.

3. Příliš… všeho
Blog plný affiliate obrázků i linků, reklam, barevných zdobení a řvavých nápisů nepůsobí dobře. Nikdy. Naopak vyvolává dojem toho, že dotyčné/mu je čerstvých dvanáct a včera si přečetl přínosný článek o affiliate programech pro blogery.
Nehledě na to, že všechny ty cingrlátka a fotky ruší a odvádí pozornost od textu.
Rada?
Prostě to smažte. Opět se inspirujte u blogů, které se právě vám dobře čtou. Pokud si nadále chcete přivydělávat pomocí affiliate reklam, zkuste pro ně vytvořit samostatný post/stránku na vašem blogu a odkazujte na ni vaše čtenáře.

4. Nepřehlednost
Přeplácaný sidebar, milion kategorií, dlouhé litanie textu a neexistující vyhledávání. Pokud se čtenář ve vašem blogu neorientuje, neočekávejte, že vám zůstane věrný. Zvlášť když se pro vaše zmatené menu ani nedostane k vašim nejlepším článkům…
Rada?
Ukliďte si! Vyházejte ze sidebaru nepodstatné serepetičky. Přidejte vyhledávání. Výrazně zredukujte svoje kategorie a nebojte se přidání podkategorií. Při psaní rozdělujte články na odstavce.

5. Fotky focené žehličkou
Články jsou mnohem větší zábava, když u sebe mají ilustrativní nebo konkrétní fotografie. V dnešní době není problém si najít vhodný obrázek ve vodách internetu i bez porušování autorských práv. Proto se mi jen těžce chápou rozmazané, bleskem osvícené fotky, jejichž kvalita je tak nízká, že se jednotlivé pixely dají spočítat na prstech jedné ruky.
Rada?
Pokud lpíte na vlastních fotkách, pořiďte si kvalitnější foťák. S dnešními technologiemi už není třeba zrcadlovky za desetitisíce, stačí i obyčejný kompakt. Nastudujte si základy focení pro blog – podobných článků je plný internet.
Pokud se vám do toho nechce nebo nemůžete, googlete a nezapomínejte uvádět zdroje. Nebo si najděte nějaký ten image stock, co vám dovolí zdarma stáhnout si fotky a použít je ke své libosti.

6. Hezký, ale nevhodný
Možná váš design splňuje všechny základní pravidla a má ještě něco navíc. Ani tak nemáte úplně vyhráno, pokud se váš design nehodí k tématu Vašeho blogu. Ale o tomhle tématu zase někdy příště.

Tumblr: Facts about Feminism

Jsem feministka.

Tohle prohlášení dokáže spoustě lidí nadzvednout mandle. Vlastně mi přijde dost absurdní, že se pořád najde spoustu lidí, co si myslí, že feminismus je o nenávidění mužů a o nadvládě žen – jako kdyby internet nebyl plnej správných definic na každym kroku, třeba i na 9gagu nebo u populárních (zahraničních) youtuberů.

Bez feminismu by ženy nepracovaly, nemohly by volit nebo studovat. Jen proto, že tohle už můžou dělat, automaticky neznamená, že je boj u konce a všichni jsme si rovni.
Feminismus je totiž o vzájemné rovnosti a respektu, a to nejen pohlaví. Proto si myslim, že by tuhle ideologii měl podporovat každičkej člověk na světě.

Stránka http://factsaboutfeminism.tumblr.com/ je plná (překvapivě) faktů o feminismu. Něco jsou zajímavosti a něco zase informace, co hnou žlučí. Myslim, že je to skvělá stránka pro lidi, co toho o feminismu moc neví a rádi by se něco dozvěděli. Narazila jsem na ni relativně nedávno a musim říct, že jsem nadšená. Upřímně řečeno, mám velkou chuť založit stránku, kde bych jejich fakta předkládala do češtiny, protože mi přijde, že tohle česká společnost potřebuje jako sůl.

Ale o feminismu v Česku zase někdy jindy.

Kyra

Tenhle post bych ráda věnovala naší psí kámošce, která nás bohužel co nevidět opustí.

S velkou pompou v mý hlavě jsem začala a okamžik po tom trapně po tomhle blogu ani nevzdechla. Důvodem je to, že jsme relativně neplánovaně odjeli na chatu, kde jinej internet než mobilní není. A protože často nebejvá ani signál, mobilní internet se načítá rychlostí 1kb/hod, na což jsem neměla nervy.

Bylo vedro, a tak jsme jezdili ochladit hlavy k blízkému rybníku. Jednoho dne se k nám připletla opuštěná psí holčička, sotva odrostlý štěně německýho ovčáka. A zůstala s náma, protože jsme zjistili, že není ničí. Její majitel se nenamáhal jí hledat novej domov, prostě ji vysadil u rybníka a odjel. Za to bych ho nejradši pohladila plamenometem, to mi věřte.

S návratem do matičky Prahy nám bylo čím dál, tím víc jasný, že s náma Kyra zůstat nemůže. Máme dva psy, malej byteček a málo času na to, aby jsme ji mohli vychovávat a dopřát to, co každej německej ovčák potřebuje – pohyb a úkoly. Byť bydlíme kousínek od parku, Kyra si moc chudinka nezaběhá, protože všude kolem jsou hysterický lidi s malými, neurotickými psy. Protože je mladičká, chce si s nima hrát, jenže jejich paníčci si její výzvu ke hře pletou s pokusem o sežrání. A já fakt nemám chuť, aby na mě řvala další protivná bába, co – byť si sama pořídila psa – nechápe, že psi jsou bytosti inteligentní, tudíž s potřebou se socializovat.

Kyře jsem tedy našla novej domov a užívám si poslední dny společně. Nebudu lhát, pobrečela jsem si nad tím, že musí jít pryč, ale vim, že pro nás pro všechny to bude lepší. Bude totiž bydlet na zahradě, starat se o ni bude pán se spoustou zkušeností z ovčáky, bude tam mít osmiměsíční kámošku kříženečku a žrát vybraný psí pochoutky. Ruku na srdce, bude se mít líp.

A jednou, až budeme velký, si pořídíme bílýho švýcarskýho ovčáka.

Etsy tip: Shade on Shape

Musím se přiznat, že tenhle malý Etsy shop mě zaujal hned na první pohled. Specializuje se na bytovou dekoraci, konkrétně tedy na vázy ze dřeva nebo keramiky.
Majitelka a designérka v jedné osobě Sonia Jaks vystudovala grafický design v Německu. Nyní bydlí v Polsku a svůj volný čas na mateřské dovolené věnuje právě svému obchůdku.

Mě na první pohled zaujaly barvy, což – jak jsem si později přečetla – také byl záměr autorky. Na svém profilu totiž píše, že ji barvy velice baví a ráda se dělí o svoje oblíbené kombinace se světem. A svět je jí vděčný, protože paní Jaks umí.
Její návrhy jsou moderní, ženské a, jak je na Etsy zvykem, ručně dělané. Přiznám se, že ji obdivuju, protože jediné, co zvládnu se dřevem já, je si zadřít třísku.

Pokud vás vázy zaujaly, máte zbytečnou tisícovku a nevadilo by vám mít jednu nebo tři doma, tady je její Etsy stránka. Jen si před objednáním nezapomeňte pročíst její „policy“ – přeci jen jsou to produkty ručně dělané, tedy ne vždycky úplně identické.

Líbí se vám takový styl dekorace?