Co jsem se naučila za 10 let blogování

Uvědomila jsem si, že bloguju už 10 let. Zdaleka ne na stejný adrese a upřímně řečeno, nikdy jsem nebyla úplně populární. Díky tomu jsem se naučila spoustu věcí, který se teď pokusim vám předat.

Co jsem tedy udělala špatně a co dobře?

• Fakt není dobrý neustále měnit svou adresu
  Ze začátku jsem hledala doménu, co by vážně odhadla moje komplikovaný puberťácký nitro. Nejdéle jsem zůstala na beinblack.blogpost.cz, což je můj osobní blog, kterej nikde nepropraguju a na kterej přispívám velice sporadicky.
  
• Přispívání pravidelně pomáhá
  Všude se dočtete, že je důležitý přispívat pravidelně a relativně často. Post jednou za měsíc sice pravidelnej je, ale málokdo se na blog vrátí, protože vypadá opuštěně a zanedbaně. Osobně si myslím, že dvakrát týdně bohatě stačí, častěji to je taky dobrý. Ale třeba nemám ráda, když někdo postuje denně, protože některý posty pak nejsou zdaleka tak kvalitní, jak by mohly být. A navíc je to otravný.
  
• Nikdy jsem nešla s momentální flow
  To bude asi jeden z hlavních důvodů, proč jsem nikdy nebyla závratně populární. Boom módních, kosmetických nebo kuchařských blogů mě zcela míjí. Osobně to beru jako věc dobrou, protože by mě blogování o podobných věcech moc dlouho nebavilo. Zároveň mě občas zamrzí, že hnusný blogy s recenzemi typu "ta rtěnka má hezkou barvu, stojí 49 korun a sluší mi" bez jakýkoliv relevantních informací a kvantem hrubek mají třikrát víc čtenářů než já.
  
• Naučila jsem se pracovat s Photoshopem
  Nemůžu ani dostatečně vyjádřit, jak moc se mi to vyplatilo. Teď Photoshop využívám dnes a denně a je to super.
  
• Naučila jsem se základy CSS a HTML
  Další věc, která se mi vyplácí. Do práce to sice nepotřebuju, ale moc mě to baví. Nikdy bych se nedozvěděla, jak frustrující, ale zároveň závratně uspokojující činnost to je, kdybych neblogovala.
  
• Digital marketing, SEO a tak
  Přečetla jsem spoustu článků v době, kdy jsem se chystala to tu rozjet ve velkym. Díky tomu vím spoustu věcí, který využívám v práci.

Pilná jako včelka

Ach jo.
Vždycky, když se pevně rozhodnu, že ze mě bude zodpovědná blogerka, naplánuju si články a všechno, stane se něco, co zapříčiní, že je z toho jeden velkej fail.

Tentokrát za to může akutní nedostatek času. Krátce po mym posledním článku mi bylo v práci řečeno, že kolegyně odchází a že jsou se mnou prací spokojený a že bude super, když si toho vezmu víc samozřejmě s větším platem.
No jasně, že jsem to vzala všemi deseti, protože je to skvělá příležitost a protože tuhle práci mám vážně moc ráda. Jen to znamenalo víc práce a tím pádem víc času.

Strašně moc bych si přála bejt osoba se skvěle zorganizovaným časem, ale prostě nejsem. Jsem chaotickej, většinu času zmatenej chorobnej prokrastinátor. Takže jsem blogování na chvíli dala k ledu.

Prosím vydržte se mnou tuhle trnitou cestu za efektivním zorganizováním času, dík.

Rozdíly mezi nemocí teĎ a v dětství

Jako dítě jsem měla na prd obranyschopnost a to se mi odměnilo neustálým kašláním a nemocí. Teď jako dospělá je to lepší, pokud tedy nepracuju mezi lidmi.
Bývala jsem hajzlík a strašně jsem se na každou nemoc těšila, protože to znamenalo to, že jsem mohla bejt doma (s mámou nebo bez), ležet v posteli, koukat na filmy/pohádky/seriály, všechno mi bylo naservírováno až pod nos. V čem tedy vidím ty hlavní změny?

Můžu bejt doma! × Můžu bejt doma, ale do práce se ale musí.
Jako malou mě venku zábava moc nečekala, proto bylo strašně fajn nejít do školy a povalovat se doma.
Teď sice pracuju z domova, ale občas se v kanclu ukázat musím a fakt se mi nechce. Nehledě na to, že i s mozkem tak plným hlenu, že mi IQ spadlo někam do sklepa, musím pracovat. Ble.

Mám čas dělat, co chci. × Musim pracovat.
Čtení, filmy, hraní her... nic jsem nemusela.
Teď pracuju a všechno mi trvá desetkrát déle, protože jsem z nemoci totálně vymletá a mám pozornost slimáka.

Všichni mě obskakují a litují. × Už je mi blbý M. neustále žádat o čaj.
Jó, to byly časy, kdy maminka připravila čaj, navařila, potřebné věci nanosila a ještě k tomu mě všichni plácali po ramenou, že jsem chudák malá holčička nemocná.
Teď jsem dospělá, byť do výšky nic moc, ale ty roky tam jsou. Jediné, čeho se mi dostalo, je zvědavej telefonát od mámy, jak mi je a že mám zaplatit účet za telefon, a občasné soucitné pohledy od M. s nabídkou čaje.

Můžu beztrestně ležet v posteli. × Musim bejt tam, kde můžu operovat s noťasem, aby byl stále připojenej, takže jsem tam, co obvykle.
Jako malá jsem už postel ke konci nemoci nenáviděla, teď svou pošetilost nechápu. Postel je blaho, postel je láska, postel je všechno. Pracuju z gauče a sním o posteli, kde bych si mohla lehnout, roztáhnout všechny svoje končetiny do stran a spát a spát...

Nic nemusim. × Přihlížim, jak se v bytě vesele hromadí bordel.
Sladké nicnedělání a odhazování kapesníčků do maminkou připraveného koše.
Teď se hromada s prádlem poměrně zvyšuje, v kuchyni pro bordel už není místo ani k namazání chleba a podlaha je tak zachlupená, že občas nevim, jestli máme lino nebo koberec.

Nechci bejt zdravá, protože pak musim jít do školy. × Už chci bejt zdravá, protože chci jít ven, vídat se s lidma a nesmrkat každý tři sekundy.
Jako pidižvík jsem chtěla, aby mi nemoc vydržela co nejdéle, protože to znamenalo být doma.
Teď mi to nehorázně otravuje život, nejenže se mi blbě pracuje, ale ani kamarády nevídám a je fakt na palici moct mluvit jenom se psy, co s moudrým výrazem neodpovídaj, nebo s M., co s otráveným výrazem odpovídá jednoslabičně.

Spim. × Kvůli práci spát nemůžu. Nebo můžu, ale není to moc příjemný.
Jako malý prtě jsem spát nechtěla ani náhodou. Jakmile mi začala školní docházka, uznala jsem, že spánek je super. Se vstupem do puberty se přidala schopnost prospat 20 hodin denně a ta mi vydržela doteď.
Jenomže teď (a to se podržte, přijde překvapení) musim pracovat, takže spát nemůžu. A když si fakt potřebuju zdřímnout, mám špatné svědomí, neužiju si to a stejně jsem do půl hodiny zas u kompu.

Uf, už se nemůžu dočkat, až budu zdravá.

A co vy? Jak přežíváte tenhle nečas plný bacilů? A jak jste ho přežívali "za mlada"?

Změny na blogu

Uf, sama to nemám u blogerů ráda, ale musí to bejt. Hlásím změnu ve vydávání článků. Došla jsem k názoru, že tu mám až moc labels, tak jsem je zkrouhla na tři generické. Teď se můžete těšit na tři články týdně.
V pondělí blogotipy.
Ve středu lifestyle.
V pátek z internetu.

Ráda bych točila videa, ale bohužel momentálně nemám moc prostor, resp. bydlíme v garsonce a oba s přítelem pracujeme z domova. A já se moc stydim na to, abych se tu před ním vykecávala do kamery. Tak snad nějak do budoucna. :)

Rychlovka se psy

Tahle infografika se mi moc líbí, takže ji tu šérnu. :)

Zdroj: https://www.flickr.com/photos/lilita/7793628388

O vztahu na dálku

Za mých gympláckých let jsem byla přesvědčená, že zůstanu do konce života,případně do konce střední školy, sama. Kluci kolem mě byli jen větší či menší debilové nebo naprosto nepřitažlivý, byť hodný a milý, individua.
Pak jsem odjela na jazykovej kurz a karty se obrátily, zamilovala jsem se do kluka ze Španělska a bylo to.
Long story short, vydrželi jsme spolu rok a půl.

Vztah na dálku může fungovat a to i velice dobře. Nicméně pár musí splňovat určité předpoklady. Třeba....

• Musíte se mít vážně, ale vážně rádi. To stoprocentně platí u každýho vztahu, ale toho na dálku dvojnásob.
• Snahu udržet to musí mít oba. Jakmile se objeví nejistota, jde to do kytek.
• Snahu vidět se musí mít oba. Většinou to znamená šetření peněz i času, aby to nějak šlo. A pokud nasazení u jednoho pokulhává, pak se to dost zkomplikuje.
• Nedávat si žádný dětinský záminky k žárlení. Některý lidi to dělaj, aby se ujistili, že je ten druhej má rád. Má vás rád, jinak by dobrovolně nechodil s někym, kdo je 4546767 milionů kilometrů daleko. Semínko žárlivosti to může celý pokazit, protože ten člověk nikdy nebude vědět, jak to je.
• Komunikovat. Jediný, co máte, jsou smsky, skype, e-maily a facebook, tak jich využijte.
• Souhlasit s něčím, co vám není vlastní. Volný vztah, spát s dalšími lidmi a tak. Pokud to tak chcete oba, udělejte to tak. Pokud ne, braňte se tomu, protože vás to šťastný neudělá a to je lístek do města Rozchodov.
• Chápete dynamiku samoty. Když přijedete domů, nikdo tam nebude, veškerý aktivity můžete dělat jen s kamarády a jste často sami. V době, kdy jsem byla se španělským mužem, mi to nevadilo. Stýskalo se mi po něm, ale měla jsem svou kámošku, bydlela jsem u rodičů a měla jsem internet v mobilu, což v tý době úplně tak normální ještě nebylo. Teď by mi to vadilo víc, protože nežiju s rodiči a povídání po internetu mi zdaleka nestačí od chvíle, kdy jsem zjistila, jaký to je, bejt s někym osobně pořád.
• Myslíte si, že vám to vyjde. Pokud v tom nevidíte budoucnost, tak to nedělejte. Loučení hodně bolí, stýskání taky a obojí děláte relativně často. Pokud nemáte naději, že jednou budete spolu pořád, pak vás to brzo přestane bavit.

A co vy? Máte se vztahem na dálku zkušenosti?

Jak nahrát do blogu vlastní písmo I.

Ačkoliv Blogger není tak striktní jako kdysi a v nabídce má víc druhů písem než starou ohranou klasiku, pořád je to tak nějak málo. Každý den vznikají nové druhy, jeden dokonalejší než druhý. Tak proč se omezovat?

Na internetu je spoustu stránek, kde si písmo můžete stáhnout a nahrát na blog. Dneska se podíváme, na písmo z Google Fonts - nejen jak ho nahrát, ale i jak ho používat.

Díky tomu, že všechny produkty od Googlu jsou vzájemně propojené, je to velice jednoduché.