S velkou pompou v mý hlavě jsem začala a okamžik po tom trapně po tomhle blogu ani nevzdechla. Důvodem je to, že jsme relativně neplánovaně odjeli na chatu, kde jinej internet než mobilní není. A protože často nebejvá ani signál, mobilní internet se načítá rychlostí 1kb/hod, na což jsem neměla nervy.
Bylo vedro, a tak jsme jezdili ochladit hlavy k blízkému rybníku. Jednoho dne se k nám připletla opuštěná psí holčička, sotva odrostlý štěně německýho ovčáka. A zůstala s náma, protože jsme zjistili, že není ničí. Její majitel se nenamáhal jí hledat novej domov, prostě ji vysadil u rybníka a odjel. Za to bych ho nejradši pohladila plamenometem, to mi věřte.
S návratem do matičky Prahy nám bylo čím dál, tím víc jasný, že s náma Kyra zůstat nemůže. Máme dva psy, malej byteček a málo času na to, aby jsme ji mohli vychovávat a dopřát to, co každej německej ovčák potřebuje – pohyb a úkoly. Byť bydlíme kousínek od parku, Kyra si moc chudinka nezaběhá, protože všude kolem jsou hysterický lidi s malými, neurotickými psy. Protože je mladičká, chce si s nima hrát, jenže jejich paníčci si její výzvu ke hře pletou s pokusem o sežrání. A já fakt nemám chuť, aby na mě řvala další protivná bába, co – byť si sama pořídila psa – nechápe, že psi jsou bytosti inteligentní, tudíž s potřebou se socializovat.
Kyře jsem tedy našla novej domov a užívám si poslední dny společně. Nebudu lhát, pobrečela jsem si nad tím, že musí jít pryč, ale vim, že pro nás pro všechny to bude lepší. Bude totiž bydlet na zahradě, starat se o ni bude pán se spoustou zkušeností z ovčáky, bude tam mít osmiměsíční kámošku kříženečku a žrát vybraný psí pochoutky. Ruku na srdce, bude se mít líp.
A jednou, až budeme velký, si pořídíme bílýho švýcarskýho ovčáka.
Žádné komentáře:
Okomentovat