Jako dítě jsem měla na prd obranyschopnost a to se mi odměnilo neustálým kašláním a nemocí. Teď jako dospělá je to lepší, pokud tedy nepracuju mezi lidmi.
Bývala jsem hajzlík a strašně jsem se na každou nemoc těšila, protože to znamenalo to, že jsem mohla bejt doma (s mámou nebo bez), ležet v posteli, koukat na filmy/pohádky/seriály, všechno mi bylo naservírováno až pod nos. V čem tedy vidím ty hlavní změny?
Můžu bejt doma! × Můžu bejt doma, ale do práce se ale musí.
Jako malou mě venku zábava moc nečekala, proto bylo strašně fajn nejít do školy a povalovat se doma.
Teď sice pracuju z domova, ale občas se v kanclu ukázat musím a fakt se mi nechce. Nehledě na to, že i s mozkem tak plným hlenu, že mi IQ spadlo někam do sklepa, musím pracovat. Ble.
Mám čas dělat, co chci. × Musim pracovat.
Čtení, filmy, hraní her... nic jsem nemusela.
Teď pracuju a všechno mi trvá desetkrát déle, protože jsem z nemoci totálně vymletá a mám pozornost slimáka.
Všichni mě obskakují a litují. × Už je mi blbý M. neustále žádat o čaj.
Jó, to byly časy, kdy maminka připravila čaj, navařila, potřebné věci nanosila a ještě k tomu mě všichni plácali po ramenou, že jsem chudák malá holčička nemocná.
Teď jsem dospělá, byť do výšky nic moc, ale ty roky tam jsou. Jediné, čeho se mi dostalo, je zvědavej telefonát od mámy, jak mi je a že mám zaplatit účet za telefon, a občasné soucitné pohledy od M. s nabídkou čaje.
Můžu beztrestně ležet v posteli. × Musim bejt tam, kde můžu operovat s noťasem, aby byl stále připojenej, takže jsem tam, co obvykle.
Jako malá jsem už postel ke konci nemoci nenáviděla, teď svou pošetilost nechápu. Postel je blaho, postel je láska, postel je všechno. Pracuju z gauče a sním o posteli, kde bych si mohla lehnout, roztáhnout všechny svoje končetiny do stran a spát a spát...
Nic nemusim. × Přihlížim, jak se v bytě vesele hromadí bordel.
Sladké nicnedělání a odhazování kapesníčků do maminkou připraveného koše.
Teď se hromada s prádlem poměrně zvyšuje, v kuchyni pro bordel už není místo ani k namazání chleba a podlaha je tak zachlupená, že občas nevim, jestli máme lino nebo koberec.
Nechci bejt zdravá, protože pak musim jít do školy. × Už chci bejt zdravá, protože chci jít ven, vídat se s lidma a nesmrkat každý tři sekundy.
Jako pidižvík jsem chtěla, aby mi nemoc vydržela co nejdéle, protože to znamenalo být doma.
Teď mi to nehorázně otravuje život, nejenže se mi blbě pracuje, ale ani kamarády nevídám a je fakt na palici moct mluvit jenom se psy, co s moudrým výrazem neodpovídaj, nebo s M., co s otráveným výrazem odpovídá jednoslabičně.
Spim. × Kvůli práci spát nemůžu. Nebo můžu, ale není to moc příjemný.
Jako malý prtě jsem spát nechtěla ani náhodou. Jakmile mi začala školní docházka, uznala jsem, že spánek je super. Se vstupem do puberty se přidala schopnost prospat 20 hodin denně a ta mi vydržela doteď.
Jenomže teď (a to se podržte, přijde překvapení) musim pracovat, takže spát nemůžu. A když si fakt potřebuju zdřímnout, mám špatné svědomí, neužiju si to a stejně jsem do půl hodiny zas u kompu.
Uf, už se nemůžu dočkat, až budu zdravá.
A co vy? Jak přežíváte tenhle nečas plný bacilů? A jak jste ho přežívali "za mlada"?
